Apoptóza je jedna z hlavních forem programované buněčné smrti. Tento popis může znít děsivě, ale v mnohých případech lze apoptózu vnímat jako pozitivní proces. Lidské tělo ostatně proces apoptózy využívá v průběhu svého vývoje.
Víte, jak vznikají prsty? Přece apoptózou, kdy buňky mezi budoucími prsty umírají apoptoticky. Rovněž různě poškozené buňky na základě svého vlastního rozhodnutí nebo díky imunitnímu systému umírají apoptoticky.
V článku popíšeme, jaký je rozdíl mezi apoptózou, která je významným biologickým fenoménem, a nekrózou.
Apoptóza pochází z řeckého slova apoptosis, které v překladu znamená padání. Jedná se o programovanou buněčnou smrt. Proces apoptózy slouží k odstranění nepotřebných či poškozených buněk a může vzniknout například poraněním.
Díky novým poznatkům ve výzkumu si vědci všimli, že buněčná smrt je součástí normálního vývoje živočišných embryí. Apoptóza je tak součástí života, která reguluje druh a množství buněk během jejich vývoje a poté.
Při nekróze buňky odumírají na základě nějakého poškození a obvykle zvětšují svůj objem. Jedná se o pasivní buněčnou smrt.
Oproti tomu při apoptóze se naopak scvrkávají. Zbytky odumřelé buňky jsou při apoptóze pohlceny okolními buňkami a nedochází k poškození okolní tkáně.
Skutečnost, že „přirozená“ buněčná smrt je aktivní proces řízený samotnou buňkou, byla opomíjena po mnoho let. Teprve až v sedmdesátých letech 20. století začalo zkoumání buněčné smrti na základě morfologických znaků.
Důležitou funkcí programované buněčné smrti je zajistit rovnováhu mezi buněčnou smrtí a buněčným dělením, jelikož se buňky časem opotřebují nebo přestanou správně fungovat. Tato rovnováha zajišťuje udržení vnitřní homeostázy, díky tomu si každý živý organismus udržuje své vnitřní prostředí ve svých normách.
Další důležitou funkci apoptózy je likvidace poškozených buněk napadených virem nebo pokud jsou nedostatečně vyživené.
Apoptóza se často využívá i při injekčních nebo mrazových lipolýzách, kdy dochází k programované buněčné smrti tukových buněk. Tyto buňky jsou vyloučeny lymfatickým systémem a výsledkem je zhubnutí v ošetřované oblasti.
Proces apoptózy se spouští buď vnější, nebo vnitřní cestou. Vnitřní cesta je spojena s poškozením mitochondrií, při které se vlastně buňka vzdá myšlenky na svou záchranu. Mitochondrie se starají o nezbytné biochemické fungování a průběh buněčného dýchání.
Apoptóza se dělí na tři fáze: začíná poškozením buňky, stresem nebo změnou v hladině hormonů, následují regulační geny, které spustí opravné mechanismy nebo kaspázové proteázy, a poslední fáze je buněčná smrt.
Mitochondrie zajišťují energetický metabolismus buňky, při poškození ztrácejí svůj potenciál a dochází k propustnosti membrány. To zahájí první fázi apoptotického procesu a poté následují její další nevratné části, na konci kterých buňka umírá.
Vnější cesta začíná stimulací specifických receptorů na buňce. Tato cesta se spustí, pokud jsou buňky napadeny virovou infekcí.
Délka života je ovlivněna schopností obnovit staré a poškozené buňky. Výzkumy změnily pohled na úlohu mitochondrií, které byly považovány za organely, bez nichž by byl život možný jen stěží. Další výzkumy odhalily, že se mitochondrie aktivně podílejí na buněčné smrti.
Mnoho vědců se snažilo ovlivnit apoptózu za pomoci léků. Představa, že řízená apoptóza udrží počet funkčních buněk na úrovní mladého věku, vypadá zajímavě, ale bohužel zatím se to ještě nepovedlo.
Některé léky používané při onkologické léčbě, mají určitý potenciál zabránit růstu nádorů. Ovšem tento výzkum je teprve na začátku a má před sebou ještě řadu pokusů.
Apoptózy se nemusíme vůbec obávat, je to přirozená součást jedince. Pokud je DNA buňky poškozena a nemůže být opravena, podrobí se sebedestrukci.
Ukázalo se, že v říši mnohobuněčných organismů je smrt pro život naprosto nezbytná.
Apoptóza má klíčovou roli v rozvoji organismu, jelikož odstraňuje staré, nepotřebné a nezdravé buňky. Výzkum buněčné smrti přinesl spoustu objevů a je jisté, že další jsou na cestě..
